Ordovik
Ordovik patřil k nejchladnějším obdobím v dějinách Země a byl charakteristický rozsáhlým kontinentálním zaledněním. Tato geologická perioda starších prvohor probíhala přibližně před 485 až 443 miliony lety. Předcházelo jí kambrium a následoval silur.
Na obr.: Země v době ordoviku (470 mil let) s vyznačeným místem dnešní Prahy (ČR); Vizualizace: Ian Webster na základech C.R. Scotese, PALEOMAP Project.
Pojmenování
Termín „ordovik“ zavedl roku 1879 Charles Lapworth, když jej odvodil od starověkého kmene Ordoviků, který obýval část Walesu. Oficiálně byl však tento název přijat až na 21. mezinárodním geologickém kongresu v Kodani v roce 1960.
Stratigrafie
Spodní hranice ordoviku je vymezena nástupem graptolitů (Dictyonema flabelliforme) a změnami v trilobitové fauně, zatímco svrchní hranice je stanovena podle graptolitové zóny Akidograptus acuminatus.
Během ordoviku se kontinenty seskupovaly do dvou hlavních celků – severní oblasti Laurentia, zahrnující Eurasii a Severní Ameriku ležící blízko rovníku, a jižní oblasti Gondwana, která pokrývala Austrálii, Jižní Ameriku, Afriku, Indický subkontinent, Arábii a Antarktidu v chladnějších klimatických pásech.
Transgrese ordovického moře
Po dočasném ústupu moře na konci kambria a lokálním, slabším vrásnění se v evropských oblastech sedimentační cyklus nepřerušil. Ordovické moře zaplavilo rozsáhlé části zpevněných kontinentálních bloků a vyznačovalo se malými rozdíly v hloubce.
Kolem starých štítů, zejména v severních částech kontinentů, vznikaly organogenní vápence. V hlubších oblastech, jako byla střední Evropa či severní Afrika, se naopak ukládaly písčito-jílovité sedimenty, převážně graptolitové břidlice.
Rozvoj bezobratlých
Ordovické moře bylo svědkem nebývalého rozvoje bezobratlých živočichů. Trilobiti tehdy dosáhli vrcholu svého rozmachu a vyvinuli se do velkých forem s plochými, ostnitými či výrazně členěnými pancíři. Některé druhy, například Isotelus, dorůstaly délky až několika desítek centimetrů.
Na obr.: Trilobiti na dně ordovického moře, vpravo hlavonožec Orthoceras.
Nejdůležitějšími mořskými živočichy ordoviku se však stali graptoliti. Tito planktonní organismy vytvářeli keříčkovité nebo prutovité kolonie a rozšířili se po celém světě.
Graptoliti
Graptoliti byli mořští živočichové náležející ke skupině polostrunatců. Jejich název pochází z řeckých slov graptos („psaný“) a lithos („kámen“), což odkazuje na zkamenělé pozůstatky připomínající kresbu či písmo ve skále.
Na obr.: Realistická rekonstrukce graptolitů rodu Dictyonema z období ordoviku a několika jedinců jablovců.
Měli charakteristické kolonie složené z drobných jedinců, tzv. zooidů, kteří žili v malých komůrkách. Ty byly uspořádány do řad nebo spirál podél stvolu (středového prutu), jenž mohl být jednoduchý nebo složitě větvený. Podle různorodých tvarů kolonií se vědci domnívají, že graptoliti buď volně plavali v oceánech, nebo byli přichyceni ke dnu pomocí organických vláken.
Na obr.: ordovičtí graptoliti
V geologii a paleontologii mají jejich zkameněliny velký význam, neboť slouží jako indexové fosilie – ukazatele konkrétních období. Díky nim lze spolehlivě určovat stáří horninových vrstev. Dobře zachovalé fosilie graptolitů se často nacházejí v černých břidlicích, které vznikaly v hlubokých mořích s nízkým obsahem kyslíku.
Další ordovická fauna
Ordovické ekosystémy obývali také ostrakodi (drobní korýši, většinou jen několik milimetrů velcí), dále měkkýši, ramenonožci, mechovky, hvězdice a hadice, vzácněji i lilijice a ježovky. Explozivní rozvoj zaznamenali hlavonožci, kteří mohli mít schránky válcovitého tvaru dlouhé až dva metry. Vyskytovali se rovněž i první zástupci jablovců.
Jablovci - Cystoidea
Jablovci byli příbuzní dnešním lilijicím (Crinoidea) a hvězdicím (Asteroidea). Jejich tělo mělo kulovitý až vejčitý tvar a bylo chráněno vápenatými destičkami, které vytvářely pevnou schránku. Na rozdíl od mnoha jiných ostnokožců však postrádali pohyblivé „paže“. Na horní straně těla měli otvory – některé sloužily k přijímání potravy, jiné k vylučování.
Na obr: jablovec z třídy Cystoidea
Jablovci byli pravděpodobně přisedlí a ke dnu se připevňovali stonkem. Patřili mezi filtrátory, kteří získávali drobné organické částice z okolní vody.
Konodonti
Nejstarší známé fosilie konodontů pocházejí již z období kambria, avšak v raném ordoviku prošli výraznou diverzifikací a dosáhli svého prvního vrcholu v rozmanitosti. Na přelomu ordoviku a siluru však čelili prudkému úbytku druhové pestrosti.
První obratlovci
Ordovik byl také obdobím prvních fosilních dokladů obratlovců – bezčelistnatých ryb rodu Astraspis.
Astraspis
Rod Astraspis je znám především z fosilních pozůstatků objevených v Severní Americe. Řadí se do třídy tzv. ostrakodermů („obrněných ryb“), tedy bezčelistnatých obratlovců s tělem chráněným kostěnými deskami. Tento pancíř byl tvořen drobnými šupinami či destičkami. Stejně jako ostatní bezčelistnatí (například dnešní mihule) neměl Astraspis čelisti, a proto nemohl kořist kousat ani rozžvýkat. Potravu zřejmě přijímal filtrováním nebo nasáváním drobných částic z vody. Jeho hlava i tělo byly poměrně ploché a široké, což mu pravděpodobně usnadňovalo pohyb při dně moří.
Na obr: Astraspis, autor: N. Tamura
V ordoviku se poprvé objevily také medúzy. Na přelomu kambria a ordoviku, přibližně před 510 až 470 miliony lety, se objevili kyjonožci – vodní členovci, kteří přežívali od ordoviku až do permu. Patřili k největším členovcům své doby, přičemž někteří jedinci dorůstali délky až dvou metrů. Měli robustní tělo s několika páry končetin, jež využívali k plavání i pohybu po dně. Byli to draví predátoři lovící menší mořské živočichy.
Na foto: kyjonožci
Lagerstätte v období ordoviku
Lagerstätte jsou výjimečně bohatá fosilní naleziště, v nichž se fosilie dochovaly ve výjimečně dobrém stavu – často i s měkkými tkáněmi a jemnými detaily, které se běžně nerozkládají nebo rychle mizí. Vznik takových nalezišť umožnila kombinace specifických podmínek, jako bylo rychlé překrytí sedimentem, nízký obsah kyslíku, absence rozkládajících organismů a chemická stabilita prostředí.
V souvrství Fezouata v Maroku byl nalezen rod obřích radiodontních členovců Aegirocassis. Tento rod je zastoupen jediným druhem – Aegirocassis benmoulai.
Aegirocassis benmoulai
Aegirocassis byl obří členovec, který žil přibližně před 480 miliony lety během ordoviku. Patřil do vyhynulého řádu Radiodonta, jenž zahrnoval jedny z prvních velkých predátorů na Zemi, včetně známého rodu Anomalocaris. Aegirocassis se od ostatních radiodontů odlišoval svou velikostí a pravděpodobně patřil k největším zástupcům této skupiny, dosahoval délky až okolo dvou metrů.
Narozdíl od některých svých příbuzných nebyl Aegirocassis aktivním predátorem, ale spíše filtrátorem, který se živil planktonem a drobnými částicemi z vody. Jeho tělo bylo ploché a po stranách neslo řady lopatek připomínajících ploutve, jež mu umožňovaly poměrně efektivní pohyb ve vodním prostředí.
Na obr: Rekonstrukce Fezouata Biota, představující zhruba 50 různých druhů. Největší zvíře, Aegirocassis benmoulai (délka něco málo přes 2 metry), je zobrazeno v páru plavajícím těsně nad mořským dnem. Autor: PaleoEquii CC BY 4.0
Na obr: detail z rekonstrukce Fezouata Biota; Autor: PaleoEquii CC BY 4.0
První suchozemské rostliny
V ordoviku se objevily první suchozemské rostliny – mechorosty, mezi něž patří mechy, hlevíky a játrovky. Jejich výskyt před asi 460 miliony lety představuje nejstarší fosilní záznam rostlinného života na souši. Nálezy z českého ordoviku (např. Bojophyton) jsou však problematického zařazení kvůli nedostatečně známé vnitřní stavbě.
Ordovik končil masovým vymíráním, které patří k největším v dějinách Země. Během této události zaniklo až 85 % mořských druhů, pravděpodobně v důsledku rozsáhlého zalednění a poklesu hladiny moří, jež natolik proměnily mořské prostředí, že mnoho organismů nedokázalo přežít.
Naše nabídka zkamenělin Orthoceras
##PRODUCT-WIDGETS-27020##