Ediakarská fauna
Ediakarská fauna je pojmenována po slavném australském nalezišti Ediacara. Byla velmi rozmanitá, bizarní a nepodobala se ničemu, co známe dnes. Většinou šlo o přisedlé mnohobuněčné organismy, často ve tvaru disku či terče, které na Zemi žily zhruba před 635 až 542 miliony lety. Fosilie těchto organismů nacházíme na několika lokalitách po celém světě – kromě již zmíněné Austrálie také na březích Bílého moře v Rusku, v Namibii, Anglii či v Číně. V České republice zatím nebyli zástupci ediakarské fauny objeveni.
Prodej zkamenělin.
Život v ediakarském moři. Autor: Ryan Somma CC BY-SA 2.0
U většiny zástupců ediakarské fauny dodnes nevíme, co vlastně představují. Byli považováni za řasy, lišejníky či obří prvoky. Některé fosilie mají podobu jednoduchých „blobů“, jejichž interpretace je velmi obtížná a mohou představovat téměř cokoli. Jiné zase připomínají žahavce, červy nebo členovce s měkkým tělem. Další pravděpodobně patří k již vyhynulému samostatnému kmenu.
Z ediakarského období jsou známy také ichnofosilie (zkameněliny stop), které pravděpodobně vytvořila červovitá zvířata plazící se po bahně (např. Yilingia spiciformis). Během ediakary žili i někteří zástupci moderních taxonů – houbovci, červené a zelené řasy, protisté a bakterie; popsáni byli také možní členovci.
Na foto: zkamenělina dvou jedinců rodu Dickinsonia z období ediakary.
Vymizení ediakarské fauny - první masové vymírání
Edikarská fauna zanikla při rychlém rozvoji živých organismů známém jako kambrická exploze.
Klíčovou roli v jejich zániku mohlo sehrát několik faktorů. Jedním z významných procesů byl rozpad superkontinentu Rodinie, který způsobil změny v oceánských proudech i prostředí. Se stoupající hladinou moří vznikla rozsáhlá mělká moře, jež mohla ovlivnit dostupnost živin nezbytných pro přežití těchto organismů. Významné byly také změny ve složení atmosféry, zejména v koncentracích kyslíku a oxidu uhličitého. Dalším faktorem byly chemické proměny oceánů, které ovlivnily životní podmínky v mořském prostředí.
Ačkoli někteří zástupci ediakarské fauny přežili až do středního kambria, tedy přibližně před 510–500 miliony lety, většina těchto organismů zanikla už na konci ediakary. Jejich existenci dnes připomínají jen fosilní otisky zachované ve starých horninách – svědectví o kdysi prosperujícím ekosystému, který ustoupil dynamickému rozvoji života v období kambrické exploze.
Zástupci ediakarské fauny
Níže naleznete vybrané zástupce ediakarské fauny. Úplný seznam naleznete na stránkách anglické wikipedie zde.
Dickinsonia
Dickinsonia patří mezi ikonické zástupce ediakarské fauny. Tento podivuhodný tvor měl oválný, plochý tvar a dorůstal délky až 1,5 metru. Po dlouhá desetiletí vyvolávaly jeho fosilie otázky o skutečné povaze tohoto organismu – nebylo jasné, zda šlo o živočicha, houbu, či lišejník. Průlom nastal až v roce 2018, kdy vědci z Australské národní univerzity zkoumali organické molekuly zachované ve fosilii a objevili v ní stopy cholesterolu, typického pro živočichy. Tento objev potvrdil, že Dickinsonia nebyla houbou ani rostlinou, ale skutečným živočichem.
Na obr.: Dickinsonia dva zástupci až 1,5 m v průměru.
Zajímavé je, že její tělo tvořily segmenty uspořádané do pravidelných pásů, což naznačuje určitou míru organizace tělní stavby. Přesto zůstává nejasné, kam přesně v evolučním stromu života patřila. Některé teorie ji spojují s nejstaršími předky žahavců či plochých červů, ale odpověď zatím není jistá.
Charnia
Fosilie Charnie byly nalezeny na několika kontinentech, včetně Evropy, Austrálie a Severní Ameriky. Patří mezi nejrozšířenější a nejlépe zachované doklady života v předkambrické éře. Největší nalezené exempláře dosahují délky až jednoho metru, avšak kompletní fosilie jsou vzácné. Časově i geograficky jde o nejrozšířenější ediakarskou fosilii.
Na foto: zkamenělina Charnia (20 cm), Autor: Verisimilus (CC BY-SA 3.0)
Tělo Charnie připomínalo zpevněný list či pírko s pravidelně uspořádanými laloky, které vybíhaly z centrální osy pod úhlem přibližně 45 stupňů. Tato bilaterální symetrie ji odlišuje od většiny ostatních fosilií té doby. Pro svou stavbu byla Charnia kdysi mylně považována za příbuznou mořských pérovníků. Absence jakýchkoli stop po polypech či jiných specializovaných orgánech však naznačuje, že její biologická příslušnost zůstává nejasná.
Na obr.: Charnia podle Nobu Tamury.
Nejasný je i způsob, jakým tento organismus získával živiny. Podle fosilních nálezů šlo o přisedlého obyvatele mořského dna v hlubokých vodách, kam nepronikalo sluneční světlo. Fotosyntéza tedy nepřipadala v úvahu, a proto se nejčastěji předpokládá osmotrofie – schopnost vstřebávat organické látky přímo z vody. Tato hypotéza však zatím nebyla jednoznačně potvrzena a zvažují se i jiné možnosti výživy.
Cyclomedusa
Cyclomedusa patří mezi nejčastěji nacházené diskovité zkameněliny ediakarské fauny. Její průměr se pohyboval od několika milimetrů až po přibližně jeden metr.
Na foto: zkamenělina cyclomedusa, autor: Verisimilus (CC BY-SA 3.0)
Původně byla považována za žahavce, konkrétně za medúzu či sasanku. Novější výzkumy však naznačují, že mnohé z těchto fosilií mohly představovat spíše mikrobiální kolonie. Některé struktury označované jako Cyclomedusa mohou být dokonce jen výsledkem mechanických stop, například škrábanců vzniklých pohybem organismů přichycených ke dnu pomocí stonkovitého útvaru. Identifikace tohoto druhu je proto obtížná, neboť se obvykle dochovala pouze spodní část organismu, což znesnadňuje přesnější určení jeho biologické povahy.
Haootia quadriformis
Haootia je považována za nejstarší známé zvíře se svalstvem. Byla objevena v roce 2008 na Newfoundlandu ve východní Kanadě a formálně popsána v roce 2014. Organizace asi 5 cm velkého těla vykazuje znaky podobné moderním žahavcům.
Na obr.: Haootia quadriformis, autor: Nobu Tamura
Obecné jméno Haootia je odvozeno od slova „Haoot“, , které v jazyce Beothuk znamená „démon“. Druhový název quadriformis pochází z latiny: quadri = „čtyřikrát“ a formis = „tvar“, což odkazuje na čtyřúhelníkovou symetrii těla.
Obamus coronatus
Obamus coronatus byl drobný, přibližně 1 cm velký vějířkovitý organismus ve tvaru torusu. Jde o fosilii s nejasným systematickým zařazením (incertae sedis). Pravděpodobně šlo o přisedlý bentický organismus, který žil tak, že jeden konec těla měl zastrčený do nebo pod koncem druhým.
Na obr.. Obamus coronatus (cca 1,0 cm), autor: Nobu Tamura
Název Obamus coronatus (Dzaugis et al., 2018) odkazuje na amerického prezidenta Baracka Obamu. Druhové jméno coronatus, znamenající „věnec“, poukazuje na toroidní, prstencovitý tvar fosilií.
Spriggina
Fosilie rodu Spriggina byly nalezeny především v Jižní Austrálii. Tento organismus měl protáhlé, segmentované tělo zužující se k zadnímu konci a nápadnou půlměsícovitou hlavu. Na základě těchto znaků je často srovnáván s mnohoštětinatými červy nebo ranými trilobity, avšak jeho přesné evoluční zařazení zůstává nejasné.
Na foto.: zkamenělina Spriggina floundensi (měřítko v mm). Autor: Merikanto (CC BY-SA 3.0)
Spriggina mohla patřit k prvním predátorům v dějinách života na Zemi. Přímé důkazy o její dravosti sice chybějí, avšak tělesná stavba naznačuje schopnost aktivního pohybu a potenciálně i predátorské chování. Rod byl pojmenován na počest geologa Reginalda Sprigga.
Na obr.: Spriggina, autor: Nobu Tamura
Tribrachidium heraldicum
Tribrachidium byl diskovitý organismus s triradiální symetrií. Jeho systematické zařazení není dosud objasněno; byly navrženy vzdálené vztahy buď ke korálnatcům a sasankám, nebo k ostnokožcům.
Na obr.: Tribrachidium, autor: Nobu Tamura
Pteridinium
Pteridinium je poměrně běžné na pobřeží Bílého moře a jeho fosilie byly nalezeny také v Austrálii, Namibii a Severní Karolíně. Přesná povaha tohoto organismu zůstává nejasná. Pteridinium mělo podlouhlé, žebrované tělo a pravděpodobně žilo bentickým způsobem života.
Na foto.: zkamenělina Pteridinium, Autor: Ghedoghedo (CC BY-SA 3.0)
Parvancorina
Parvancorina je fosilní organismus, jehož název je odvozen z latinského parva ancora („malá kotva“). Fosilie s charakteristickým tvarem připomínajícím kotvu byly nalezeny především v Austrálii a Rusku.
Na obr.: rekonstrukce Parvancorina, autor Nobu Tamura
Jedním z hlavních problémů při studiu tohoto rodu je jeho fylogenetické zařazení. Někteří badatelé navrhli, že by mohla představovat raného předchůdce členovců, skupiny zahrnující kraby, korýše, hmyz a další organismy s článkovaným tělem a končetinami. Tato hypotéza vychází ze strukturálních podobností se zástupci členovců, zejména ze symetrie těla a výrazného hřbetního útvaru, který mohl plnit obdobnou funkci jako exoskelet. Přesné systematické zařazení však zůstává nejasné, neboť chybí důkazy o přítomnosti kloubních končetin či jiných typických znaků členovců.
Kimberella
Kimberella přitáhla v poslední době značnou pozornost. Původně byla považována za medúzu (Cubozoa), tento výklad však vycházel pouze z omezeného počtu vzorků z jižní Austrálie.
Na obr.: Kimberella, Autor: Oleg Kuznetsov - 3depix (CC BY-SA 4.0)
Nedávné výzkumy přinesly množství dobře zachovaných exemplářů, až 3 cm širokých, pocházejících z oblasti Bílého moře v Rusku. Tyto nálezy byly studovány týmy z Paleontologického ústavu Ruské akademie věd a UCMP pod vedením M. A. Fedonkina a B. Wagonera. Analýzy prokázaly, že Kimberella byla bilaterálně symetrický živočich s tuhými částmi těla.
Na foto.: zkamenělina Kimberella quadrata, Autor:Masahiro miyasaka (CC BY-SA 4.0)
Na základě těchto zjištění Fedonkin a Wagoner dospěli k závěru, že Kimberella měla pravděpodobně pevnou schránku a mohla tedy patřit mezi měkkýše. Tento výklad podporují i ichnofosilie připomínající stopy po radule, které jsou s tímto rodem spojovány.
Vývoj rekonstrukcí Kimberella
Vývoj rekonstrukcí Kimberella dle různých autorů v průběhu času. Autoři: Wade, Jenkins, Fedonkin, Waggoner, Simonetta and Ivantsov (CC BY-SA 4.0)
Ediakarská fauna je jednou z nejstarších známých makroskopických forem života. Jde o raný vývoj mnohobuněčných organismů. Význam ediakarské bioty spočívá v jejím postavení na přelomu mezi mikroskopickým a makroskopickým životem a v jejím přínosu k pochopení evolučních procesů předcházejících kambrické explozi.
Podívejte se naši nabídku zkamenělin.