Orthoceras - rovný roh
Jako „orthoceras“ se obecně označují vyhynulí nautiloidní hlavonožci s přímou, kuželovitou schránkou (ortokonem). Rod Orthoceras byl po dlouhou dobu používán jako tzv. taxon odpadkového koše pro množství druhů nautiloidů s rovnou schránkou. Novější výzkum jejich vnitřních struktur však ukázal, že tito živočichové ve skutečnosti patřili do celé řady různých čeledí a dokonce i řádů.
Naše nabídka zkamenělin "Orthoceras"
Orthoceras regulare
Přísně vzato je dnes název Orthoceras platný pouze pro rod zastoupený jediným druhem Orthoceras regulare (Schlotheim, 1820). Tento druh pochází z ordovických vápenců v oblasti Baltského moře, konkrétně ze Švédska a přilehlých území, jako jsou Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Estonsko a Litva.
Orthoceras Maroko
Na komerčním trhu se nejčastěji setkáváme s devonskými „orthocery“ z Maroka. V některých oblastech zde zkamenělé schránky tvoří mocné vrstvy hornin, tzv. orthocerové vápence. Ty se zpravidla využívají k výrobě dekoračních předmětů, které známe ze specializovaných obchodů a burz. V těchto vápencích se nachází více rodů fosilních hlavonožců (např. Michelinoceras a Arionoceras), jejichž vzájemné rozlišení není snadné ani pro odborníky. Proto se pro tyto zkameněliny nadále používá obecné označení „Orthoceras“.
"Orthoceras" obecně
Nautiloidní hlavonožci s přímou kuželovitou schránkou byli velmi úspěšní během prvohor, kdy ve velkém množství osídlili světové oceány. V období siluru měly jejich schránky dokonce horninotvorný význam. První „orthoceři“ se objevují v ordoviku. Některé druhy přežily i hromadné vymírání na konci permu, avšak definitivně vyhynuly během triasu.
Název „orthoceras“ znamená v překladu „rovný roh“ a odkazuje na jejich charakteristickou dlouhou, rovnou, kuželovitou schránku s kruhovým průřezem. Samotní živočichové žili v poslední, největší komoře schránky. Jak rostli, přidávali postupně nové komory, přičemž starší „obytnou“ komoru od nové oddělovala stěna zvaná septum. Všechny komory byly propojeny sifonální trubicí, která umožňovala regulovat tlak plynu v komůrkách a tím i nadnášení ve vodním sloupci. Další možnou funkcí bylo naplnění trubice vodou a její následné prudké vytlačení, čímž mohl živočich dosáhnout rychlého pohybu vzad – podobně jako současné chobotnice či sépie.
Způsob lovu a pohybu orthocerů
Orthoceři byli s největší pravděpodobností dravci útočící ze zálohy. Mladší a menší jedinci mohli být v pohybu aktivnější, zatímco u větších se předpokládá, že nebyli schopni aktivního plavání a spíše se pohybovali po mořském dně podobně jako dnešní chobotnice. Ti největší zřejmě setrvávali na dně, aniž výrazně měnili polohu.
Kořist uchopovali chapadly vyrůstajícími ze základny hlavy, podobně jako u moderních loděnek. U jejich báze se nacházel tvrdý keratinózní zobák, kterým se živočich zakusoval do těla kořisti. Předpokládá se, že byl dostatečně silný k rozdrcení exoskeletu nebo schránky. Potravu orthocerů tvořili menší měkkýši, trilobiti a bezčelistnaté ryby.
Největší "orthoceras"
„Orthoceras“ byli rozměrově velmi rozmanití. Některé druhy dorůstaly jen několika centimetrů, zatímco největší exempláře měřily až několik metrů. Za největšího jedince ve fosilním záznamu je v současnosti považován Endoceras giganteum, uchovávaný v Muzeu srovnávací zoologie na Harvardu (USA). Tento exemplář dosahuje délky tří metrů, přičemž nejnovější odhady uvádějí jeho úplnou délku až 5,7 metru.
Na foto: zkameněliny Endoceras, Přírodovědné muzeum Milán, autor: Ghedoghedo
Naše nabídka "Orthoceras"
##PRODUCT-WIDGETS-27020##