Diplocaulus - mlokovitý praobojživelník

Diplocaulus, jehož jméno znamená „dvojitá blána“, je největší a nejznámější z lepospondylních obojživelníků. Typickým znakem je lebka ve tvaru bumerangu. Tento rod žil od pozdního karbonu až do pozdního permu (přibližně před 299–252 miliony lety) na území dnešní Severní Ameriky a Afriky (Maroko). Fosilie z pozdního permu nalezené v Maroku představují nejmladší dosud známý výskyt lepospondylů.

Podívejte se naši nabídku zkamenělin.

Tělesná stavba

Diplocaulus měl podsadité tělo připomínající mloka a ve své době patřil mezi poměrně velké obojživelníky, protože dorůstal délky až jednoho metru. Jeho stavba těla naznačuje, že byl dobře přizpůsoben životu ve vodě, kde se pohyboval především pomocí ocasní ploutve.

Nejvýraznějším znakem tohoto praobojživelníka byl pár dlouhých kostěných výběžků vyrůstajících ze zadní části lebky, díky nimž měla hlava charakteristický tvar bumerangu. Tyto výčnělky pravděpodobně sloužily k obraně před predátory a zároveň mohly pomáhat ke stabilitě při plavání. Diplocaulus se živil drobnými rybami a bezobratlými, které lovil v mělkých vodách.

Tvar lebky

Lebka diplocaula měla charakteristický bumerangovitý tvar, který výrazně ovlivňoval jeho způsob života. Ve vodním prostředí se pohyboval horizontálním vlněním těla, přičemž široce rozšířené lebeční výběžky mohly napomáhat nadnášení.

Další možnou funkcí tohoto neobvyklého tvaru byla obrana – rozšířená hlava ztěžovala polknutí, což diplocaulovi mohlo poskytovat ochranu před predátory. Paleontolog Robert T. Bakker navíc vyslovil hypotézu, že takto tvarovaná lebka mohla sloužit i k vizuální signalizaci, a to buď k zastrašování soupeřů, nebo k imponování samičkám při pohlavním výběru.

Hypotézu o funkci lebečních výčnělků jako pomocného „křídla“ při pohybu pod vodou představili v roce 1980 jihoafrický paleontolog Arthur Cruickshank a odborník na dynamiku tekutin B. W. Skews. V rámci studie vytvořili model hlavy a části těla diplocaula v životní velikosti, který následně testovali ve větrném tunelu. Měřili přitom odpor, vztlak a další síly působící na hlavu v různých situacích.

Výsledky ukázaly, že výčnělky vytvářely výrazný vztlak, což diplocaulovi umožňovalo poměrně rychle a snadno stoupat ve vodním sloupci proudící řeky či potoka.

Druhy

Celkem je známo pět druhů tohoto rodu (a další čtyři sporné), avšak v současnosti jsou obecně uznávány pouze dva: D. salamandroides a D. magnicornis.

• Diplocaulus salamandroides (Cope, 1877) je znám pouze z malého počtu obratlů a byl prvním objeveným druhem. Pozůstatky tohoto druhu objevili geologové William Gurley a JC Winslow ve státě Illinois.
• Diplocaulus magnicornis (Cope,1882) je zdaleka nejběžnějším a dobře popsaným členem rodu. Mnoho současných znalostí o rodu je založeno na tomto druhu, protože početně převyšuje jakékoli jiné pozůstatky Diplocaula o stovky exemplářů.

Na foto: Kostra a model Diplocaula v Denver Museum of Natural History; Autor: Camelops CC BY-SA 4.0 DEED

Zařazení

• Říše: živočichové
• Kmen: strunatci
• Třída: obojživelníci
• Řád: Nectridea
• Čeleď: Diplocaulidae
• Rod: Diplocaulus (Cope, 1877)
• Druh: D. salamandroides (Cope, 1877); D. magnicornis (Cope,1882)

Naše nabídka zkamenělin.

##PRODUCT-WIDGETS-26995##