Amoniti - pravěcí hlavonožci

Amoniti jsou vyhynulí draví hlavonožci žijící v mořích od devonu do konce křídy, kdy je vyhubil stejně jako dinosaury pád meteoritu. V mořských usazeninách se do dnešních dnů dochovaly schránky amonitů tvořené z uhličitanu vápenatého (aragonitu). Amoniti obvykle dosahovali velikosti v řádu několika centimetrů až desítek centimetrů. Největší nalezený exemplář měří 174,2 cm.

Měkká těla amonitů byla chráněna pevnou schránkou podobnou dnešním loděnkám. Přes tuto podobnost, jsou amoniti více příbuzní s recentními chobotnicemi, sepiemi a olihněmi. Název "amonit" pochází ze spirálovitého tvaru schránky, která připomíná pevně stočené beraní rohy, zobrazované u egyptského boha Amona.

Schránka amonitů se skládá z protokonchy (počáteční komůrka), fragmokonu a obývací komory. Schránka je uvnitř rozdělena jednotlivými přepážkami na celou řadu samostatných komůrek, čímž se zásadně liší od ulit břichonožců. Jednotlivé komůrky byly navzájem propojeny úzkou sifonální trubicí, která je velmi úzká a prochází na vnějším obvodu schránky. Propojení komůrek mělo hydrostatickou funkci. Živočich obýval pouze poslední komůrku a ostatní byly vyplněny plynem a sloužily k nadnášení schránky.

Amoniti s tenkostěnnými, štíhlými a hladkými schránkami se pokládají za dobré plavce a dravce, kteří žili v pelagických zónách (v oblasti volné vody moří). Rody se silnostěnnými, širokými a skulpturovanými schránkami patrně žili při mořském dně. Ústí schránky bylo kryto kápí nebo víčky - aptychy. Funkce aptychů nemusela být jen uzavírací, mohly být také součástí čelistního aparátu.

Chapadla, která obklopovala ústní otvor a spolu s hlavovou částí živočicha, vyčnívala ze schránky a napomáhaly lovu kořisti i pohybu. Rychlý pohyb amonitům umožňovala schopnost prudce vystřikovat vodu, což bychom mohli označit za jakousi formu reaktivního pohybu. Dodnes tento princip slouží k rychlému pohybu většině hlavonožců. Díky své pohyblivosti se amoniti rychle rozšířili do všech světových moří.

Podívejte se naši nabídku amonitů

Linie uchycení se označuje jako šev – sutura. Sutury jsou rozčleněny v laloky a sedla.

U amonitů se rozlišují tři základní typy sutur - švů:

• amonitový (sedla i laloky složitě členěné)
• ceratitový (hladká sedla a zvlněné nebo vroubkované laloky)
• goniatitový (hladká sedla a laloky).

Vůdčí fosilie - zkameněliny

Fosilizované schránky amonitů jsou natolik hojné, že slouží geologům a paleontologům jako časové měřítko k určování stáří hornin (stratigrafie). Takovéto zkameněliny nazýváme jako " vůdčí fosilie " nebo " vůdčí zkameněliny ". Mezi stratigraficky nejvýznamnější amonity náleží: Amaltheus, Hildoceras, Harpoceras, Perisphinctes, Dactylioceras, Hoplites, Macrocephalites, Parkinsonia, Cardioceras. 

Na foto: amoniti Perisphinctes sp.

Amoniti dnes zdobí četné sbírky po celém světě. Mohou být otesané pro zvýraznění vnějšího tvaru schránky, vyleštěné pro odhalené vnitřní struktury, ale nejčastěji je můžeme vidět rozříznuté ve dví a na řezu vyleštěné. Jsou také hojným obchodním artiklem v mnoha muzeích i jinde. Mezi největší naleziště patří Maroko nebo Madagaskar, poměrně běžní jsou i v České republice.

Vědecká klasifikace:

• Říše: Animalia (živočichové)
• Podříše: Metazoa (mnohobuněční)
• Oddělení: Eumetazoa (vyšší mnohobuněční)
• Kmen: Mollusca (měkkýši)
• Třída: Cephalopoda (hlavonožci)
• Podtřída: Ammonoidea (amonoidi)
• Řád: Ammonitida (amoniti)

Název amonit

Amoniti dostali své jméno podle tvaru svinuté skořápky, který připomíná beraní roh. Staroegyptský bůh Amun ("Amon" v řečtině) byl často zobrazován s beraní hlavou a rohy. Pliniova přírodní historie, napsaná v 70. letech našeho letopočtu, se zmiňuje o těchto fosiliích, jako "Amonův roh" a uvádí, že lidé žijící v severovýchodní Africe je vnímali jako posvátné.

Hadí kameny

"Hadí kameny" z Whitby mají původ v legendě o svaté Hildě. Legenda sahá přinejmenším do pozdního středověku a od té doby jsou amoniti součástí místního folklóru.

Na foto.: Amoniti Dactylioceras commune z Whitby (Anglie)

Legenda říká, že svatá Hilda vyhnala u Whitby hady z míst, kde měl stát nový klášter. V reakci na její zbožné modlitby se hadi stočili, zkameněli a spadli z okraje útesů.

Na foto.: Hadí kámen o průměru 5,0 cm z amonita Dactylioceras commune s vyřezávanou hadí hlavou z pobřeží Yorkshire v Anglii. Autor: James St. John (CC BY 2.0)

Jako důkaz jejích zázraků místní sběratelé a prodejci fosilií vyřezávali hadí hlavy do amonitů a prodávali je jako "hadí kameny". Tyto relikvie byly ceněny jako talismany pro štěstí a byly vnímány jako léčivé.

Na foto.: Hadí kámen - amonit Hildoceras bifrons; autor: nhm.ac.uk

Na počest svaté Hildy byl pojmenován jeden z nejběžnějších jurských amonitů vyskytujících se u Whitby, rod Hildoceras.

Amoniti a "hadí kameny" se dostali i do erbu města Whitby. Do roku 1935 byli na erbu tři amoniti a od roku 1935 jsou zobrazovány tři "hadí kameny".

Na foto.: Městský erb Whitby v severním Yorkshiru v Anglii

Naše nabídka amonitů na e-shopu