Amoniti - pravěcí hlavonožci

Amoniti jsou vyhynulí hlavonožci, kteří obývali světová moře od období devonu (přibližně před 400 miliony lety) až do konce křídy před 66 miliony lety, kdy je stejně jako dinosaury vyhubil dopad meteoritu. Připomínali dnešní loděnky, protože i jejich měkká těla byla chráněna pevnou spirálovitou schránkou. Přes tuto podobnost však byli amoniti blíže příbuzní dnešním sépiím, chobotnicím a olihním.

Naše nabídka amonitů.

Schránka a její stavba

Jejich těla chránila charakteristická spirálovitá schránka složená z uhličitanu vápenatého, konkrétně aragonitu. V mořských sedimentech se tyto schránky hojně fosilizovaly a staly se jedním z nejčastějších zkamenělin. Velikost amonitů se obvykle pohybovala v řádu několika až desítek centimetrů, avšak některé druhy dosahovaly impozantních rozměrů. Největší známý exemplář, objevený v Německu, měl průměr 174,2 cm.

Schránka amonitů se skládala z protokonchy (počáteční komůrka), fragmokonu a obývací komory. Byla uvnitř rozdělena jednotlivými přepážkami na celou řadu samostatných komůrek. Komůrky byly propojeny úzkou sifonální trubicí, která probíhala po vnějším obvodu schránky a měla hydrostatickou funkci. Živočich obýval pouze poslední komůrku, zatímco ostatní byly vyplněny plynem a sloužily k nadnášení.

Pohyb a životní styl amonitů

Amoniti s tenkostěnnými, štíhlými a hladkými schránkami se pokládají za dobré plavce a dravce, kteří žili v pelagických zónách (v oblasti volné vody moří). Naopak rody se silnostěnnými, širokými a skulpturovanými schránkami patrně obývaly spíše oblasti u mořského dna. Ústí schránky bylo kryto kápí nebo víčky – tzv. aptychy. Jejich funkce nemusela být jen uzavírací, ale mohly být také součástí čelistního aparátu.

Řada druhů amonitů se zřejmě živila filtrováním drobných částic z vody. Tento způsob získávání potravy vyžadoval určité přizpůsobení, a proto lze předpokládat, že u nich došlo k vývoji specifických adaptací, které jim tento životní styl usnadňovaly.

Chapadla, která obklopovala ústní otvor a spolu s hlavovou částí živočicha vyčnívala ze schránky, napomáhala lovu kořisti i pohybu. Rychlý pohyb amonitům umožňovala schopnost prudce vystřikovat vodu, což byla jakási forma reaktivního pohybu. Tento princip dodnes využívá většina hlavonožců. Díky své pohyblivosti se amoniti rychle rozšířili do všech světových moří.

Paleontolog Mark Witton uvedl, že „Základní detaily o vzhledu amonitů za života zdaleka nejsou jasné. I když si můžeme být jisti, že v poslední komoře jejich schránky žil organismus podobný olihni, o jejich vzhledu se s jistotou nedá říci nic jiného.“ Přestože se jedná o tvory, kteří se jako fosilie vyskytují tak běžně, že se zdá, že bychom o nich měli vědět všechno, amoniti jsou pro umělce i paleontology tvory plnými nejistoty. Dokud nevyjdou najevo nová data, měly by být všechny rekonstrukce amonitů za života považovány za extrémně předběžné, téměř spekulativní ztvárnění jejich skutečného vzhledu.“

Vůdčí fosilie

Fosilizované schránky amonitů jsou natolik hojné, že slouží geologům a paleontologům jako časové měřítko k určování stáří hornin (stratigrafie). Takové zkameněliny nazýváme vůdčí fosilie. Díky rychlému vývoji jednotlivých rodů a širokému geografickému rozšíření se amoniti stali jedněmi z nejspolehlivějších fosilních ukazatelů. Mezi stratigraficky nejvýznamnější amonity náleží například Amaltheus, Hildoceras, Harpoceras, Perisphinctes, Dactylioceras, Hoplites, Macrocephalites, Parkinsonia či Cardioceras.

Sutury – tvar švů

Zvláštností schránek amonitů byl tvar švů, tedy linií, které vznikaly na styku přepážek s vnitřní stěnou ulity. Zatímco téměř všichni nautiloidi vykazují jednoduše zakřivené švy, u amonitů byly tyto linie složitěji zprohýbané a tvořené sedly (ohyby směrem k obývací komoře) a laloky (ohyby směrem k počáteční komůrce).

Rozlišují se tři základní typy švů:

• Goniatitový – hladká sedla i laloky, typický pro prvohorní amonoidy (např. goniatity).
• Ceratitový – hladká sedla a laloky zvlněné či vroubkované, připomínající ostří pily; charakteristický pro triasové rody, ale znovu se objevil i u některých křídových forem.
• Amonitový – nejsložitější typ, kdy jsou sedla i laloky bohatě členěny; charakterizuje jurské a křídové amonoidy, i když se vyskytuje už od permu.

Prodej amonitů.

##PRODUCT-WIDGETS-26993##

Amonit - původ názvu

Název „amonit“ pochází ze spirálovitého tvaru schránky, který připomíná pevně stočené beraní rohy. Egyptský bůh Amon býval tradičně zobrazován s beraní hlavou a rohy, a proto byly tyto zkameněliny od starověku označovány jako „Amonovy rohy“. Plinius starší se ve své Přírodovědné historii zmiňuje o těchto fosiliích pod názvem ammonis cornua. Odtud pochází i vědecká tradice zakončovat názvy rodů amonitů příponou -ceras (řecky „roh“).

Na foto: amoniti Perisphinctes sp.

Amoniti ve sbírkách a dekoracích

Dnes amoniti zdobí četné sbírky po celém světě. Často bývají otesáni pro zvýraznění vnějšího tvaru schránky, vyleštěni, aby odhalili vnitřní strukturu, nebo rozříznuti ve dví a na řezu pečlivě vyleštěni. Jsou také hojným obchodním artiklem v muzeích i mezi sběrateli. Mezi největší naleziště patří Maroko či Madagaskar, avšak poměrně běžní jsou i v České republice.

Na foto: Větší amonit má rozměry 15 x 12 cm a hmotnost 344g; menší amonit má rozměry 10 x 8,5 cm a hmotnost 128g

Podívejte se naši nabídku amonitů

Vědecká klasifikace:

• Říše: Animalia (živočichové)
• Podříše: Metazoa (mnohobuněční)
• Oddělení: Eumetazoa (vyšší mnohobuněční)
• Kmen: Mollusca (měkkýši)
• Třída: Cephalopoda (hlavonožci)
• Podtřída: Ammonoidea (amonoidi)
• Řád: Ammonitida (amoniti)

Hadí kameny

„Hadí kameny“ z Whitby mají svůj původ v legendě o svaté Hildě, která se začala tradovat nejpozději ve vrcholném středověku. Podle pověsti svatá Hilda vyhnala z místa, kde měl vzniknout nový klášter, všechny hady. Na její modlitby se plazi zkroutili do spirály, zkameněli a spadli z útesů do moře. Ve skutečnosti však tyto zkameněliny představují schránky amonitů, které místní obyvatelé začali nazývat „hadími kameny“. Aby legenda působila věrohodněji, obchodníci a sběratelé často do zkamenělin vyřezávali hadí hlavy, a vytvářeli tak artefakty prodávané jako talismany přinášející štěstí a údajně i léčivé účinky.

Na foto: Amoniti Dactylioceras commune z Whitby (Anglie)

Na počest svaté Hildy byl pojmenován i jeden z nejběžnějších jurských amonitů v okolí Whitby – rod Hildoceras.

Na foto: Hadí kámen o průměru 5,0 cm z amonita Dactylioceras commune s vyřezávanou hadí hlavou z pobřeží Yorkshire v Anglii. Autor: James St. John (CC BY 2.0)

Amoniti a „hadí kameny“ se stali natolik významným symbolem tohoto severoanglického města, že se dostali i do jeho městského znaku. Původně byly v heraldickém zobrazení vyobrazeny tři amoniti, od roku 1935 však byly oficiálně nahrazeny stylizovanými „hadími kameny“.

Na foto: Městský erb Whitby v severním Yorkshiru v Anglii

Naše nabídka amonitů na e-shopu

##PRODUCT-WIDGETS-27017##